S postupujícím věkem se vybavuje člověku množství vzpomínek na doby dávno minulé. Mezi nimi zaujímají významné místo ty z oblasti šachu – mého celoživotního koníčku. K těm nejstarším patří vzpomínky na mé první krůčky za šachovnicí v padesátých létech.
Když sebrali panu Hynku Uhrovi v roce 48 jeho továrnu (HUNO, později Velamos), zaměřil své aktivity mj. také na práci s dětmi a při ZDŠ začal vést šachový kroužek. V něm jsem získal lásku k této krásné hře a pochytil její základní pravidla. Po odchodu pana Uhra se o šachovou mládež v Náměšti již nikdo nestaral a tehdejší náměšťští šachisté se zaměřovali na soutěže dospělých v různých oblastních a krajských soutěžích.
Až na střední škole jsem se opět začal šachům více věnovat. V roce 1965 jsem začal vést šachový kroužek při ODPM v Třebíči, později, v době vysokoškolských studií i po nich, jsem vedl šachový kroužek a kroužek stolního tenisu při DPM Náměšť.
Po několika letech jsem začal pociťovat potřebu získat zkušenosti starších a ostřílenějších trenérských kolegů. Přihlásil jsem se tedy do kurzu pro trenéry III. třídy, který se tehdy konal od 17. do 25. září 1970 pod vedením šachového mistra Františka Pitharta v TS Rýžoviště v Harrachově. Spolu se mnou se octli na pokoji v rozlehlém sportovním areálu střediska dva výborní šachisté a zkušení trenéři Vašek Paulík z Ledče nad Sázavou a Josef Ludvíček z Boršic – mohu říci, že od té doby kamarádi na celý život. Mezi přednášejícími byla kromě mistra Pitharta i další zvučná trenérská i šachová jména jako mistr František Zíta, mistr Karel Opočenský, kandidát mistra Ján Báňas a František Dolínek. Se zatajeným dechem jsem hltal přednášky F. Pitharta o koncovkách a zejména poutavé a zábavné vyprávění Karla Opočenského z historie šachu. Mistr se osobně znal s celou plejádou světových šachových hvězd první poloviny minulého století včetně mistra světa Alexandra Aljechina. Byl mnohonásobným mistrem Československa, slavil velké úspěchy jako hráč na šachových olympiádách a v neposlední řadě byl též uznávaným mezinárodním rozhodčím, rozhodoval např. zápasy o mistra světa 1951 a 1954 v Moskvě.
V souvislosti s Maestrem OPO jsem měl zajímavou povinnost. Jako nejmladší účastník kurzu jsem byl pověřen mistrem Pithartem, abych chodil pro Maestra před jeho přednáškami, popř. ho vzbudit, mistr si rád po obědě zchrupl. Když jsem se ptal, kde Maestra v rozsáhlém areálu Rýžoviště najdu, pokusil se mistr Pithart o vtip:
„Běž po čichu!“ Karel Opočenský byl totiž náruživý kuřák viržinek, jejichž vůně se nesla celým Rýžovištěm.
Zážitků ze školení bylo hodně, kromě přednášek, zkoušek, simultánek (podařilo se mi remizovat s mistrem Zítou), organizoval pan Pithart i výšlapy na Dvoračky, Labskou boudu apod.
Následujícího roku 1971 jsem byl na Rýžovišti znovu, tentokrát na kurzu pro trenéry II. třídy – to už je ale jiná kapitola. O fotbálku s Vlastíky Hortem a Jansou, jakož i o přísných zkouškách, snad zase někdy příště.
-hm-
