TJ Lanškroun – TJ Náměšť nad Oslavou A – 5. kolo

Závěje na lanškrounských šachovnicích

Modlitby byly vyslyšeny a ani jedna z posádek se nemusela potýkat s přívalem sněhu, první prosincovou ledovkou ani žádnou jinou cestovní kalamitou. Výrazně jsem si oddychl, protože opakovat loňskou jízdu do Lanškrouna bych nepřál ani největší konkurenci v boji o postup. Nerad bych, aby se v překladu ztratilo právě ono slovní spojení „boj o postup“. Vyškrábat se o patro výš je něco, nad čím jsem po hororové záchraně v předcházející sezóně, ani jediným vrhem neuvažoval. Po zvládnutí několika těžkých zápasů se však tato myšlenka dere do nitra bez větších zábran. Jak tomu ovšem bývá, když se o tom začne mluvit nebo pouze lehce pošilhávat, hned je zle a osud hází jeden klacek za druhým, jednu zpackanou výhodu či koncovku za druhou a najednou jsou na kontě dvě remízy. Opusťme tedy postupový „vrh“, čeká nás obehrát celé čelo tabulky se skutečnými adepty na posun do prvoligové společnosti a měli bychom se soustředit hlavně na dobře odpracované zápasy.

Pozorný čtenář jistě hledá spojitost se závějemi. Sníh se neobjevil ani v hrací místnosti, jak by mohl kdokoliv s bujnou fantazií namítat. Myslím, že mnozí z nás se však jako pod lavinou skutečně cítili. Na některých deskách se jednalo o remízový prašan, někdo se vyhrabal ze smrtící pasti lopatkou na uhlí a někde nebylo úniku, protože se zřítil celý ledovec. Vítejte v Lanškrouně, kde se nám nedaří se lépe šachově prosadit. Možná se jedná o prosincovou kletbu. Bude los příště přihlížet k těmto okolnostem? To je ve hvězdách a věšteckých koulích…

Věštit už nemusíme o proběhlém utkání. Třetí adventní neděle nepřinesla štěstí a pohodu Martinu Žažovi. Letošní první druholigovou účast doplnil o poznání vesnic na východ od Hradce. Obzvlášť vlajka bývalé Jugoslávie nás po cestě velmi překvapila. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Na šachovnici po Martinově 1. b3 vznikla pozice, kde se černý ochotně ujal izolovaného pěšce. Bez bělopolných střelců a s absencí útoku to byla jasná voda na mlýn bílého. Ten však ve správný moment nezahrál Jf5, které vedlo k jistému zisku pěšce. Kdyby černý nechtěl d5 dát, tak by se naopak on stal obětí drtivého útoku. To, co přišlo potom, lze popsat pouze jako dobrovolné zavalení lavinou. Náš hráč si totiž po taktických zápletkách v centru nejspíš neuvědomil, že mu zbude kvalita méně. Zbytek byl jen technickou záležitostí černého 1:0. Když už jsme naladěni na tematické vlně, tak se hodí vymyslet přirovnání k naší největší síle – Rudovi Zezulovi. Při sněhu a závějích sedí něco jako „Náměšťský plamenomet“. Ruda si postupně připravil materiál k totální oblevě. Vyjel po krajnici, nechal domácího hráče oslabit se a podstrčil mu pěšce. Krásně vedená partie na útok. Tahy jako Sxh3 jsou naprostá lahůdka. Doporučuji k nastudování při tématu, jak se vede pekelný útok 1:1.

Dále vítejte v „průsmyku remíz“. Lyžovačka se podává na všech tratích. Můžete sjet modrou, červenou i černou sjezdovku. Světový pohár úplně nečekejte, ale i na nejvyšší úrovni se přece mění věže z remízové do prohrané koncovky. Tóny brzké koncovky se odehrály na druhé desce. Nataša Richterová se musela vyrovnat s touhou černého po remízovém prašanu. Evidentně se spokojil s půlkou modré sjezdovky. Moc šancí obout kvalitně namazané lyže nebylo, často byly skryté někde v kumbále. A tak partie končí těsně po časové kontrole skutečně dělnou bodu 1½:1½. FM Petr Walek to vzal zpříma černými po černé. Za obětovaného pěšce měl dobrou figurovou hru opřenou o centrální piky. Klíčovým bodem se stal rozcestník po Jxe4, kdy při odbočce do lesa vedle sjezdovky oproti průběhu v partii zůstane pěšec na d5. Do koncovky s kvalitou navíc se lídr hostujícího družstva i tak dostal, ale s ubývajícím časem se podařilo bílému zredukovat materiál na remízový stav 2:2. Z prašanu je cesta daleká pod lavinové závěje, že? Ani nemusí, když se hrají šachy. Tomáš Mrazík naprosto v klidu vyrovnal a po vpádu věže na druhou řadu spřádal plány na aktivní pojetí a jistou jízdu po červené. Bohužel přehlédl mezitah a jeho nejlepší figura byla nemilosrdně vyměněna.  Další průběh můžeme popsat jako oddělení společné trasy. Lanškrounský lyžař…ehm tedy hráč si stále jede po červené a Tom se snaží nezkřížit lyže na černé. Chvílemi balanc ovládá, ale rozhoduje aktivita krále. Nakonec však padá bílý, když dovoluje odebrání jednoho z volných pěšců a sleduje černého, jak sedí v bufetu u modré 2½:2½. Aktéři na šesté šachovnici neviděli průsmyk ani přes další dva kopce a raději zůstali na bezpečném dětském vleku. Tomáš Košut neboli vůdce bílých figur po hromadných výměnách strávil většinu partie v jezdcové koncovce. Ani nevyzpytatelní jezdci nepřinesli zásadní vychýlení a průsmyk (v tomto případě bez průsmyku) dostál svému jménu 3:3.

Očekávání a konečné výsledky jsou dvě naprosto odlišné věci. A pro šachy to platí tak osmkrát až devětkrát tolik. Příkladem může být i čtvrté prkno, kde se setkalo dravé mladí. Akce tomu odpovídala. Domácí mladík v zahájení na dlouho zamrzl a po obléknutí pomyslného kabátu se vydal do pozic zaručujících přituhnutí. Z nejhoršího se dostal a najednou musel sirky hledal Kuba Zezula. Bez pěšce se rozhodl využít diagonály a1-h8 s jediným sniperem na desce a zavelel k útoku. Černého oslabil a při závěrečných tazích utahoval šrouby tak, že každá obranná figurka už byla přetížená. Nečekaně vedeme 3:4. Tou dobou vedle kroutím hlavou a říkám si, jak jsou ty šachy kruté a krásné zároveň. V prohrané koncovce mi může pomoci už jenom zázrak. S hřejivým pocitem vzpomínám na nabídku remízy, kterou jsem někdy okolo 20. tahu dostal. Bohužel všechny faktory koncovky a hry bez náboje byly na straně hrajícího rozhodčího. Trpěl jsem nejen slepotou a krásný tah Ja7 mě odzbrojil úplně. Paradoxně jezdec na krajnici se mohl stát terčem mojí záchrany. Ale b5 s výběrem pro bílého a) ztráta koně na a7 nebo b) přechod do remízové koncovky nestejnobarevných střelců mě v kisně vůbec nenapadlo. Bojoval jsem, protože když zastavíte hodiny, tak už partii zákonitě nemůžete vyhrát, ale ani mráz ani oheň mi nemohl pomoct k záchraně 4:4.

Bod, který ze zápasu bereme, je zlatý. Nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli v podhůří Orlických hor něco vytěžit. Aktuálně držíme krásné 2. místo a v roce 2025 budeme hájit neporazitelnost. Ta se ovšem hodně otřásla pod praskajícím lanškrounským ledem.

Vít Kratochvíl